Přeběh už je tady.
 A protože se jedná o zcela mimořádnou záležitost, zaslouží si článek s aktuálními informacemi. Takže jak jsme na tom? Jede nás necelých třicet. Už proběhlo rozdělení do jednotlivých skupin. Je hotov itinerář a domluven autobus. A hlavně - účastníci Přeběhu pilně trénují. Takže - jak bylo v jednom z dílů filmových Básníků - ,,samá pozitiva a sociální jistoty."
Ale není vše jen modré jako letošní velikonoční obloha. Některé dotace a peníze od sponzorů nevyšly. Rozpočet je napjatý. Trasa je náročná svou délkou, byť se vše dělí do deseti štafetových skupin. Přes veškerou snahu se nepodařilo posílit skupinu číslo 1. 

Ale z diskuse, která probíhá v příslušné sekci na facebooku, je přesto cítit odhodlání. Půjdeme přes svou komfortní zónu, za práh bolesti. Vzhledem k prodělečnosti akce to je možná naposledy, co někam běžíme. Pojďme to na závěr dokázat. Není potřeba velkých slov ani hrdinských činů. Jen prostě ve chvíli, kdy jsem na trase, šlapat, co to půjde. A pak znova a znova. Ve dne v noci. Až do doby, než to pod nohama začne slaně čvachtat a v uších uslyším mořský příboj. Teprve pak se mohu spokojeně rozvalit na pláži Sabličevo.

Když se píše o různých běžeckých závodech, často zní přání, aby si to účastníci přišli užít. Moje filozofie je jiná. Trénovat stovky hodin, naběhat tisíce kilometrů a pak si pár desítek minut užívat, to je pro mě malá odměna. Já chci ten závod, nebo v tomto případě Přeběh, odmakat. A pak, až budu relaxovat doma, si užívat, že se to podařilo. Nebo ten sladkobolný pocit, že i když se to nepovedlo, udělal jsem pro to maximum. Tohle je pro mě strašně silná motivace a krásná odměna. Až budu třeba týden po Přeběhu závodit na Kalspotkrosu v Kamenných Žehrovicích, budu vědět, že při vší úctě k tomuto šestikilometrovému závodu mám už tu nejdůležitější část sezóny za sebou. A s tím budu vstávat a chodit spát.
Na tohle se těším. Ale těším se i na Přeběh. Bude to určitě zajímavé jít do toho tři dny po Pražském maratónu.
Snad to máte podobně. Hop