V neděli 23. dubna 2017 jsme hledali dračí vejce.
Už jsme tu zas.
Kdo? Vaši zpravodajové Petr a Vojta.
A tentokrát Vám budeme povídat o Pochodu za drakem ke svatému Jiří.
Touhle dobou jsme byli v na trase mezi Rozdělovem a Libušínem už potřetí. Ale přesto to bylo tentokrát jiné. Jednak tím, že jsme byli poprvé bez kočáru. Táta řekl, že to zvládneme bez něj a když tak nás kousek ponese. A z toho vyplývá druhá letošní novinka, že letos šel s námi i táta. Tedy on s námi chodí do lesa i jinam pořád, pokud není v práci. Ale poslední roky vyšel pochod na stejný termín jako Krušovický soudek, a tenhle běh táta už 28 let nevynechal. Takže loni a předloni nás vezla v kočáru maminka. A letos jsme konečně vyrazili všichni, celá rodina.

Nejprve jsme se přihlásili u strejdy Petra, který nám řekl, že budeme hledat dračí vejce. A abychom věděli, kam máme jít, našli jsme v trávě každý jednoho motýlka, který nás měl vést do cíle. Dostali jsme taky mapu a vyrazili. Cesta byla už od začátku zajímavá a dobrodružná. Už po několika desítkách metrů jsme narazili na kanál. Zrovna včera jsme objevili, že dole teče voda. A dírou v poklopu se dají do kanálu házet různé věci, třeba kameny, stébla trávy, pampelišky nebo vajgly. To jsme samozřejmě museli vyzkoušet. Nějakou dobu to trvalo a mezitím nás předběhlo několik rytířů a princezen. Nakonec nás máma s tátou přemluvili a šli jsme dál. Dalším stanovištěm byla cedule sportbaru, kde rádi ukazujeme namalované auto, které visí na háčku a jiné auto ho odtahuje. Taky je tam svalnatý pán a paní. Je tam i něco napsáno, ale my ještě číst neumíme. Důležité je, že umíme psát a můžeme tak popsat další zážitky. Cesta pokračovala kolem několika dalších kanálů, stejně zajímavých jako ten první. Táta nám nenápadně sebral motýlky. Jinak by skončili v kanálu, my bychom museli za nimi, když nás mají vést, a nikam bychom nedošli. Takhle jsme se dostali na rozcestí Na Cimrmanském, kde běháme Běh Járy Cimrmana, a pak do lesa. Tyhle cesty už známe, táta nás tu často vozil kočárem. Pak byla první kontrola, kde jsme hledali čtyřlístky, abychom měli štěstí na další cestě. Pokračovali jsme po žluté turistické značce. Tam jsme potkali i Vojtu ze mlejna, kterého známe z Běhu Járy Cimrmana i z jiných akcí. Byl taky na pochodu a vzal s sebou i svoji babičku, aby se dostala na vzduch. Brzy nás předběhli a my pokračovali dál.

Pak jsme přešli silnici a narazili na klády. Bylo jich tam docela dost a my po nich chodili. Táty s mámou nás přidržovali. Moc nás to bavilo a tak jsme se vlastně po těch kládách dostali se na další kontrolu. Byla poblíž rozcestí Na Rýni, kde je svatý obrázek. Máma s tátou tam stříleli z luku a moc se jim to líbilo. My, protože jsme ještě malí, jsme stříleli z praku. Ale daleko víc se nám líbily další klády, které byly složené poblíž. Ty byly ale naskládané na sobě a táta nás musel držet. Pak jsme pokračovali k silnici a kolem hájovny U ručiček se dostali přes silnici.

Táta říkal, že tudy každý den běhá. Ale na cestě za silnicí byl naposledy před rokem s námi v kočáru. Tehdy se dostal až k rozcestí Na rovinách, kam jsme mířili i teď. Cestou jsme si na tajné kontrole ještě nasbírali čaj a knoflíky. Čaj proto, abychom měli co k svačině. A knoflíky proto, abychom si zapnuli kalhoty, až nám budou padat. Ale tak zlé to nebylo, měli jsme s sebou jídlo a každou chvíli jsme něco zbaštili.

Pak už  se šlo do cíle. Péťa už byl unavený, tak ho táta nesl. Vojta statečně šlapal navzdory sněhovým přeháňkám. Přešli jsme poslední silnici a došli k lanovce. Ta byla ale vysoko. Prošli jsme se jen dole po laně. Nakonec jsme usekali dračí hlavy z plastových lahví a to se nám moc líbilo, mlátit do něčeho klackem je skoro stejně oblíbená činnost jako házení kamenů do kanálu. Prostě už jsme velcí a máme své koníčky. :)

V cíli jsme pozdravili strejdu Kamila, dostali diplom a pak tradá na autobus domů. Dali jsme si opožděný oběd a pak už si jen hráli doma. A byli jsme tak unavení, že jsme šli spát ještě před osmou večer, což se nám jinak nestává.

Tak tedy skončil letošní pochod. A my už se těšíme na další akce, které pro nás nebudou tak náročné. Třeba o nich zase napíšeme. Vojta a Petr