Přečtěte si pár vzpomínek od Madly na Apokalypsu.
Stalo se to jednoho březnového dne.
Přišla jsem domů z práce, otevřela poštovní schránku a v tom na mě vypadla obálka s dopisem.

 

 
Dneska, kdy mi chodí hlavně složenky, reklamy a sem tam pohled, mě ručně nadepsaná obálka s razítkem PŘÍSNĚ TAJNÉ naplnila obrovskou zvědavostí a očekáváním.Nedočkavě jsem ji rozlepila a začetla jsem se do dopisu. Kladnem se prohnala děsivá bouře a místní obyvatelé v obavách o dny příští přetížili internet aby se dozvěděli, jak bude v následujících týdnech vypadat počasí a jaké škody bouře napáchala. Internetem se šíří obávaný virus, který ve vypjaté chvíli napadl jistou skupinu obyvatel. Prozatím nikdo neví, zda také on je virem napaden. Existuje jediná možnost, jak se viru zbavit a tou je evakuace do karantény.
Hlavou mi běžely různé myšlenky. Internet je mým každodenním společníkem a ačkoliv je Kladno daleko, zůstávám skrze ten moderní vynález nejen ve spojení, ale zřejmě také v ohrožení. Inu, pokud virus stihl i mě, rozhodně neponechám nic náhodě. V dopise stálo, kde je třeba kdy být, dokonce jeho součástí byla také mapa s instrukcemi pro vyzvednutí nezbytného materiálu a zásob. “Jedu!”, pomyslela jsem si a jala jsem se balit batoh. Jediné, co nebylo vůbec jasné, byl cíl cesty. Šlo hlavně o to stihnout poslední vlak, který bude mířit do karantény. Samozřejmou součástí karantény bylo také to, že se nikdo během evakuace nepřipojí k internetu.
V pátek jsem se vydala z Drážďan přes Děčín a Prahu do Kladna. Vůbec jsem netušila, co mě vlastně čeká, ale těšila jsem se na setkání s kamarády, na seznámení s těmi, které ještě neznám a na to, že ačkoliv nevím kam jedeme, bude to tam určitě moc fajn. U zdravotnického skladu se začaly scházet známé tváře a zdravotnický personál nám rozdal vakcíny v podobě různobarevných šátků. U některých trvalo očkování déle a bylo spojené s jakýmsi poučením, někteří byli hned hotoví. Další cesta vedla ke skladu s důležitým materiálem. Ano, dostali jsme tam velmi cenné kamínky do skládačky, kterou jsme museli dát dohromady, abychom se dozvěděli, kam vlastně naše cesta vede. Jako poslední na seznamu byl sklad potravin, kde jsme obdrželi zásoby jídla na celý víkend.
Lámali jsme si hlavy, kam že to vlastně jedeme. Měli jsme k dispozici několik kódů a šifer a také písmena. Postupně jsme zjistili, že nám chybí část skupiny a tím pádem také velká část informací a už to vypadalo, že jsme hned na začátku přišli o několik členů výpravy. Naskočili jsme do vlaku na zastávce Kladno – město. Nebylo na výběr. Odjížděl poslední vlak a čekat jsme nemohli na nikoho. Na hlavním nádraží nám spadl kámen ze srdce, když tam pobíhalo pár našich. Nikdo se neztratil, ale jak jsme hned posléze zjistili, pár lidí mělo v instrukcích odjezd z hlavního nádraží. Tím jsme se dopátrali alespoň k dalšímu vlaku. Dali jsme šifry a hlavy dohromady, zkoumali jsme mapu a uvažovali kde bychom měli z vlaku vystoupit. Povedlo se nám to naštěstí zjistit dřív, než jsme zastávku přejeli, takže jsme šťastně dojeli do Kounova, kde jsme měli luxusní ubytování v tělocvičně místní základní školy. Plán byl jasný. Ubytovat se, naskladnit zásoby a zjistit, kam máme namířeno v sobotu a kam bychom chtěli mířit ve dnech budoucích.
Už v pátek večer jsem si uvědomila, že nejsem vybavená tak, jak bych potřebovala. Vzala jsem si boty, ve kterých jsem ještě nikdy nechodila déle než půl dne a na sobotu jsem si plánovala, že budu chodit raději bosá, než abych si je znovu obula na nohy. Naštěstí Poustmen nenechal nic náhodě a vzal si s sebou náhradní boty, které mi ochotně půjčil, abych si mohla výlet užít. Takhle je to s touhle bandou vždycky. Můžete se na ně prostě spolehnout a za to jsem moc vděčná.
V sobotu jsme zamířili na Kounovské řady a posléze na menhiry. Cestou jsme si i přes vlhké počasí rozdělali oheň, protože Roháč ví, že březová kůra hoří vždycky. Uvařili jsme si společnými silami zeleninovou polévku a opekli buřty. Prosímvás, dobrá rada nad zlato, mějte u sebe vždycky lžíci. Může se hodit. :-) Užívali jsme si výlet a společné chvíle i poté, co začalo pršet. Pár her po cestě nám nedovolilo dlouhou chvíli a večer jsme se podle barevného rozdělení naší vakcíny rozdělili do skupinek, které dramaticky ztvárnily možný vznik a původ Kounovských řad. A že byste rádi věděli, jak to u těch Kounovských řad vypadá a co jsou vlastně zač? Vypadá to tam tajemně, zvláštně a moc hezky. Jeďte se na ně kouknout.
A kam budeme mířit do budoucna? Asi zase někam, kde si to budeme moct pořádně užít a být chvíli spolu jen tak.
Madla, váš KOPR (a kdo neví, co to je, ať si to zjistí v minulém čísle Horáce).