Bylo kalné nedělní ráno. Po včerejším hustém lijáku sice chodníky už trochu oschnuly, ale vstávat v neděli v pět ráno by mohlo být pro někoho kruté. Já jsem však na sebe přísný a proto jsem si udělal kávu, oblékl zahřátá trika sušící se na radiátoru a vyrazil běhat, než se kluci vzbudí a začne rodičovský kolotoč.

Cestou jsem vzal pytel odpadků ke kontejneru, který mám při cestě. A za pár minut jsem mohl ohlásit hrůzný nález. Vedle popelnice ležel smotaný červený koberec. A já si uvědomil, že je to pravda. Koberec, po kterém kráčely v dobách nedávných známé filmové osobnosti, leží mezi nepotřebným haraburdím. A už je minulostí nejen prvních deset let filmového festivalu Klapka, ale i festival jako takový. Vyhodil jsem své odpadky a vyrazil na každodenní trasu, která má i s rozběhem a doběhem deset kilometrů. A cestou jsem vzpomínal. Na každý ročník jsem měl kilometr času (tedy dobu, za kterou tu vzdálenost uběhnu). Vzpomínal jsem na první ročníky v kladenském divadle Lampion. V té době byla prezidentkou festivalu členka Turistického oddílu mládeže Roháči Helča Podroužková a i mezi účastníky a organizátory byla řada našich členů. Podmínky byly v mnohém oproti dnešku amatérské, ale všude bylo cítit nadšení organizátorů a snaha udělat vše tak, aby se tento amatérský festival filmařům a především divákům líbil. A bylo to znát. Sál byl plný a další léta až přeplněný. To se nezměnilo ani po přestěhování festivalu do prostor kladenského divadelního klubu. Věhlas mezi filmaři i fotografy – součástí je totiž tradičně i fotografická soutěž – ale i mezi návštěvníky rostl a časem se festival přesunul do luxusního prostředí kina Hutník. Pro pořadatele to bylo asi čím dál náročnější, stále byla cítit péče a snaha těch, kteří všechno připravovali. Klapka se těšila zájmu veřejnosti, byla na plakátech i billboardech, měla hosty z řad filmových herců i režisérů, na podiu se objevovali i hosté z kladenské radnice. Sedělo se v krásných plyšových křeslech, ale necítil jsem chlad, který z podobného prostředí někdy čiší. Když jsem se objevil, vždycky si Vlk, Tom!k, Magda a další známí i přes své další povinnosti našli čas mě pozdravit a prohodit pár slov. Ale stejnou vstřícnost projevovali i ti, se kterými se neznám. Příklad z desátého ročníku – dorazil jsem s dvouletými dvojčaty po čtyřhodinové vycházce, alespoň na chvíli, protože jsem ještě žádný ročník nevynechal a podesáté přece nebudu chybět. V seprané zimní bundě jsem měl narvaného promáčeného včelího medvídka, čepice a rukavice kluků. Vypadl jsem jak bezdomovec. Vojta se po příchodu okamžitě vrhnul k památné návštěvní knize s cílem roztrhat ji na kousky, zatímco Péťa pojal úmysl porazit slečnu v nadživotní velikosti, která z kartónu zvala na nějaký film. Já chtěl festivalové DVD a vysypal jsem pár drobných. Jinak jsem měl jen tisícovku. Čekal jsem, že dostanu vynadáno, ale opak byl pravdou. Dostal jsem nazpět a nikdo mi nedělal žádný problém, třebaže mě viděli prvně v životě a nedělali to proto ze staré známosti. Takže velká pochvala patří letošní obsluze u vchodu. J Mám před očima filmy, které mi utkvěly v paměti. Nejvíc se mi za ta léta líbil Les bez stromů. To, co z něj i díky výborné hudbě vyzařuje, na mě silně působí dodnes. A nejen na mě. Pamatuji si, že ho kdysi chválili i v časopise Videohobby. Vzpomínal jsem i na doby, kdy jsem se podílel na authoringu festivalového DVD. Obzvlášť na ročník, kdy jsem vše zkontroloval a odevzdal a hotové DVD šlo do firmy, která ho lisuje. Týden byl klid, načež jsem měl v pátek den před festivalem telefon, že se jedno DVD ve firmě ztratilo a jestli bych ho do hodiny nedodal znova. Já v práci, notebook doma… Ale i tehdy se vše stihlo a dývka byla k dispozici včas. Prý je přivezli z lisovny pár minut před zahájením. Ale navenek bylo vše v pořádku a návštěvník odcházel spokojen. I teď, kdy má účast na Klapce byla díky péči o kluky sice každoroční, ale jen symbolická, se mi při pohledu zvenčí jevilo vše v pohodě.  O to víc mě šokovala zpráva, že je letošní festival poslední. Důvodem je, že se nedaří získat nikoho, kdo by Klapku pořádal. Abych byl přesný. Dost lidí je ochotno pomoci na ten jeden filmový den. Ale nikdo z mladých nechce vzít na sebe zodpovědnost hlavních organizátorů. Absolvovat patnáct přípravných schůzek. Shlédnout desítky filmů a vybrat ty nejlepší. Komunikovat s filmaři, shánět peníze od sponzorů, věnovat tomu týdny a měsíce a pak si vychutnat na závěr pět minut slávy na podiu. Adekvátní finanční odměnu čekat nelze. Tohle se dělá srdcem. Buď to na sebe vezmeš dobrovolně, protože chceš, nebo to nemá smysl. Když jsem pár minut před začátkem klapky mluvil s Tom!kem (pro nezasvěcené – nejde o překlep, ale o přezdívku přesně takhle psanou), nadšeně hovořil o tom, jaké možnosti nové kino má, jak lze z telefonu snadno rovnou promítat na plátno, hlasování se bude provádět snímačem kódů… A to je přesně ono. Máme k dispozici moderní techniku fungující na lusknutí prstů. K televizi už neběháme, abychom přepnuli program, ale už se ani nemusíme natáhnout pro dálkový ovladač, protože vše funguje na hlasové povely. Streemujeme, děláme selfie na facebooku, jsme akční, své zážitky sdílíme hned, protože zítra už je pozdě. Vše děláme rychle, na jedno použití. Ale chybí tomu ta ,,poctivá kovářská práce“. Vybrat filmy, které se budou promítat. Vybrat fotky a sestavit je na panely, tak, aby byly návštěvníkům k dispozici. Každoročně vymýšlet nové a nové dialogy spíkra, který nejen uvádí jednotlivé filmy, ale pro mě je nikoliv doplněním, ale důležitou součástí festivalu. Připravovat techniku a potit se v promítací kabině ve chvíli, kdy se projekce zasekne a je třeba stisknout ten správný z osmdesáti knoflíků, o kterých byla včera řeč v důkladném pětiminutovém školení. Necítím se starý. Ale přece jen už jsem táta, tak mám nárok být o generaci jinde. Můj závěrečný dotaz ale nebude směrovat k těm, kdo Klapku po léta připravovali a pak z rodinných důvodů neměli na ni tolik času. A už vůbec ne k těm třem statečným Vlkovi, Magdě a Ondrovi, kteří vydrželi až doteď. Chtěl bych se teď zeptat Vás, náctiletých. Posloucháte jinou muziku, jinak se oblékáte, hovoříte jinou řečí. A přece jsem slova z Vaší hlášky ,,hustá – krutá – přísná“ použil v prvních větách tohoto povídání a nedělalo mi to problém. Proto bych se chtěl teď zeptat Vaší řečí. Hej, vy hustokrutopřísní, to opravdu necháte Klapku skončit? P.S. Když jsem šel po skončení svého běhu udělat k popelnici ilustrační fotografii, červený koberec tam už nebyl. Že by to bylo nějaké znamení? Uvidíme napřesrok.